Krásné místo

kudy kráčela historie, a nyní inspirativně dýchá na Tebe.

*

Mé sžívání se s Prahou začalo se sbíječkou a krumpáčem v ruce.  Z únavy, nutnosti a lenosti se pomalu rodila beznadějná rutina vstát, kopat, jíst, spát a nanovo. Pak mi jednou v práci padající balvan rozsekl obočí. Po první sklence krve se z díry vedle v zemi vynořil děsivě zarostlý chlap s plnovousem. Z hlubin pracovního kabátu vylovil lékárničku a ve chvilce jsem na třech motýlkových náplastech, svírajících díru do mé hlavy, držel  led jím vydyndaný od hostinského z knajpy nad výkopem. Chlap se poškrábal ve fousech a povídá „Šít netřeba. Ani bych neměl čas, jdu k Martinovi ve zdi“.  A zase zmizel v zemi. Já zatím bezproblémově opuchnul. Po splasknutí jsem nešel jíst, ale vyrazil jsem do města, nalézt toho Martina a z té zdi jej nejspíš vysvobodit. I když to bylo dávno před Googlem, stál jsem brzy na místě.

Re: *

Tento malebný kostelík totiž silou víry, pro kterou byl postaven, zezadu podšprajcovává pompu fasád Národní třídy.  Dveře byly otevřeny a na tabuli před nimi stálo Lyra Pragensis. Vešel jsem, usedl a propadl kouzlu poezie. Pravidelné návštěvy večerů Lyry u Martina ve zdi se pak staly kameny mostu k poezii jiné, trochu kvantitativnější.

Střih několika desetiletí. Malostranské náměstí, pracujeme s kamarádem z ITI na aplikaci teorie homomorfismu Eulerovských grafů. V přestávce se podívám z okna, s úsměvem beru tužku a  skicuji si protější průčelí. Stojí na něm „Divadlo inspirace“.

Další střih. Čtu si tento blog a vracím se v duchu ke kráse rozporné duality lopaty a  večerů u Martina ve zdi. Zajímá mne, jestli Lyra Pragensis ještě existuje. Google a hle – ano, v Divadle inspirace.

My, co spolu mluvíme, tomuhle říkáme spirály života a už se nad jejich nepravděpodobností ani nepozastavíme...

A je to fakt...

Martin?

:O)