Pohádka o tom, proč se zlobím na komunisty,

  i když tak ze začátku nevypadá.

   Řekla jsem si dneska, že už začínám být otravná s tím, jak znova a znova tvrdím, že v sobě každý máme kousek všeho možného, co v sobě mít nechceme, s čím nesouhlasíme, co nám přijde eklhaft a fuj a co je potřeba smést z povrchu zemského.

   Třeba kus Cikána nebo  kus rasisty. Také kus sexisty. Kus zloděje a kus zbabělce. Kus sobce, kus slabocha, kus politika, kus konzumenta a kus povrchního televizního diváka. A že se mi zdá být malinko směšné slepě a bez rozmyslu kolem sebe kopat ve jménu boje proti tomu, k čemu máme možná sami blízko. Vím, že nemá smysl o tom dokolečka psát. Těm, co ví, že čím vehementněji své nechtěné „kousky“ odmítáme, tím více si s námi dělají, co chtějí, čím více je sami před sebou ukrýváme, čím méně je větráme, tím více hrozí, že se v nich rozmůže plíseň a otráví nám krev, těm to není třeba vysvětlovat. A ti, co si existenci stinných kousků nepřipouštějí, stejně nemohou říct: „Ano, mám v sobě kousek zarytého antikouskaře.“    

   Přesto jsem se málem neovládla a nazvala své dnešní psaní „KAŽDÝ MÁME V SOBĚ KUS KOMUNISTY“. A hned za tím do závorky připsala, ať je jasno: „BOHUŽEL“.   

   Ono totiž podle mě těch několik desítek let komunistické  totality s tvrdohlavou kouskofobií souvisí.     

   Místo toho - pohádka.     

   Bylo-nebylo, za sedmero horami a sedmi řekami, před iks lety, asi tak šedesáti, žila jedna chudá rybářka a ta měla hloupého a závistivého muže. A ten muž pil a v jedné z lahví, kterých obsah kdysi před lety vypil, rybářka s rybářem žili.    

   Jednoho dne šla rybářka, jako obyčejně, k moři a vylovila zlatou rybku.  Rybka prosila a tak dále a útlocitná rybářka víte co. No a pak rybářka, poslušná manželka svého hloupého muže-ožraly, chodila k tomu moři znova a znova a v krátkém čase se rybář s rybářkou stěhovali asi tak pětkrát, pokaždé do většího a honosnějšího obydlí, spojeného s vyšší a honosnější funkcí. Jen Vatikán přeskočili, jednak se to rybáři zdálo být zbytečně daleko, a jednak – papežem být nechtěl. Zato Bohem!  

   Jak to ták Pánbůh všechno pozoroval shora, vyvodil si několik závěrů. První byl, že člověk nikdy nebude spokojený. Hloupý nenasyta určitě ne, ale ani ta útlocitná rybářka ne, protože kdovíco by i ta dělala a chtěla, kdyby neměla muže, který je hloupý a závistivý i místo ní. Druhý závěr byl, že mnohem větší chyba než nechat člověka ochutnat ovoce ze stromu, bylo nechat ho ochutnat ovoce zpod stromu, zkvašené na alkohol. A třetí, že chudoba člověka šlechtí jen do jisté míry. A vůbec, ten rybář a jeho přání se Pánubohu nelíbili.   

   Ale pak si Pánbůh pomyslel: „Říkám si už asi tisíc let, že bych si potřeboval odpočinout? Říkám. Jsem všemohoucí? Jsem. Můžu cokoliv. A když to budu chtít zrušit, taky kdykoliv můžu. Tak proč si malinko neusnadnit práci?“ „ Jen proč zrovna tenhle rybář,“ zaváhal na chvíli, když si představil možné následky. „Ale ono na tom až tak nesejde,“ řekl si, „stejně to nebude na dlouho“. „Boha z něj taky úplně neudělám, to by nakonec ani nešlo, ale to on stejně nepozná.  Jemu bude stačit moc, a já mu dám do rukou takovou moc, o jaké se mu nezdálo ani ve snu. Opět se podíval na Zemi, pak zaostřil na rybáře, a jak ho tam viděl v tom císařském paláci (nebo v které fázi stěhování to zrovna s rybářkou byli), s nadutou hrudí a prázdnou hlavou, řekl si: „Ehm...Tak snad abych mu raději tu moc nedával nad celou Zemí. I když by to bylo jen na chvíli. To té Zemi přeci jen nemohu udělat. Udělám rybáře všemocným jen na kousku planety, pro jistotu.“ Podíval se ještě jednou panoramatickým pohledem dolů a v duchu pokračoval: „Třeba tady. Pár stovek kilometrů na všechny strany od Tater, ty je odsud shora dobře vidět, to se bude dobře kontrolovat.  A jako bonus Praha, čert to vem, na tu chvíli, ať se rybář necítí ošizený a ať má rybářka kam za kulturou. A k tomu třeba ještě kus Berlína, to bude výhodné, tamějším lidem se to celé nebude líbit a svrhnou rybáře sami, nakonec možná ani nebudu muset zasahovat. Tipuji to tak na čtyřicet let, víc ne.“     

   Střih. Co se dělo pak, všichni víme. Existuje několik verzí, ale suma sumárum mi žádná nepřipadá příliš humorná. A já se tady rozpovídala a k tomu, co jsem chtěla původně říct, jsem se ani nedostala, a vy už pospáváte. Tak příště. A i kdyby ne. Na tom, proč já se zlobím na komunisty, až tak nesejde. A pokud jste mě dosud četli pozorně, musíte to už stejně tušit.