Nesesmilníš.
V dnešní době? A zrovna já?
No dobře, jde trochu o nadsázku, ale ne zase až tak poetickou a abstraktní. Naopak, to téma mě zaměstnává docela racionálně a pragmaticky. Já vím, mělo mě zaměstnávat před lety, teď, léta po funuse svého manželství budu marně běhat s křížkem a svatebními prsteny.
Ale bez jakékoli snahy se stejně jakýmsi prapodivným obchvatem dostávám k otázce, kterou si děvčata, a ještě spíše jejich rodiče, kladou normálně mnohem dřív. Na počátku všech těch krásných, ošemetných, trapných, povznášejících, zúzkosťňujících, inspirujících, energetizujících, dech beroucích, zaslepujících i nelítostně odhalujících, lákavých i obávaných, radostných i ubližujících zážitků, kterým říkáme láska. Oklikou oklikatou dospívám tam, alespoň ve svých úvahách, kde jsem možná měla začít před lety.
Šesté přikázání. Jen s manželem a až po svatbě.
No dobře, vše probíhá spíše v teoretické rovině. Přes všechna svá zamyšlení neskončím zřejmě jako ztělesněná zásadovost, jako chodící ilustrace ze stati o sexuální výchově z učebnice pro církevní základní školy.
Ale teoreticky, teoreticky mi nakonec asi nezbude než souhlasit. Ve svých osmatřiceti letech mám skutečně docela blízko k tomu, aby se můj rozum a mé srdce shodly na tom, že už nikdy, nikdy, nikdy nebudu spát s nikým, kdo, když už nebude přímo mým manželem, tak alespoň bude s uvěřitelným odhodláním prezentovat plán žít se mnou, spát se mnou, jíst se mnou, bydlet se mnou a při extra porci odvahy a fantazie se mnou třeba mít ještě děti.
A víte proč? Žádné morální pohnutky, žádné obrácení, žádné osvícení. Čiročirý egoismus, čistý purifikovaný pud emoční sebezáchovy.
Proč? Protože když se s někým miluji, znamená to, že ho miluji. A koho miluji, s tím chci žít. Takhle hloupě jednoduše. A pokud s ním žít nemohu, pokud vedle mě neusíná, tak se trápím. A já se nechci trápit. Je dost trápení, kterému se neumím vyhnout, je dost věcí, které neumím ovlivnit, alespoň já sama si nechci dobrovolně komplikovat život a city.
Proč? Protože každým milováním, každým přiblížením se jeden druhému si s milovaným něco vyměním. Pohled, lásku, kousek duše, elektrony nebo gravitony, je jedno, jak to nazveme. A ten kousek duše nebo ty částice mi pak chybí. A když s člověkem, co si je odnesl, nežiji, když ho nemohu denně pohladit, když nemohu být blízko těm svým střípkům v druhém člověku, tak mi nějak není dobře. Toužím, chybí mi, i když si tisíckrát budu do hlavy vtloukat mantru osamělých žen "Nepotřebuji ho vlastnit, hlavně že mne miluje". Blbost, chci ho doma, chci ho každý den, má moje gravitony! Nemůže s nimi jen tak trajdat po světě, aniž bych věděla, kde je!
Také určitě proto, že mi milování chutná tisíckrát víc, když se nemusím bránit početí. A já chci takové milování, které chutná tisíckrát víc, a ne to druhé, co chutná tisíckrát méně!
A také proto, že když si někoho pustím do nejtěsnější blízkosti, i já si z něj něco vezmu. A nerada zůstávám dlužna. Je stejně krásné dávat jako přijímat a já sobecky nechci přijít o tuto krásu. Ráda vracím i s úroky. Chci tomu, s kým se miluji, vracet jeho teplo. A to nejde, když má teplý krb někde jinde. Chci jen pro něj vytvořit bezpečnou bublinu plnou péče. A to nejde, když o něj pečuje jiná žena. Chci, aby kolem sebe cítil vůni svého oblíbeného jídla, ale k tomu musí přijít na večeři do toho bytu, ve kterém já vařím. Chci, aby ráno jako první vůni cítil mou vůni, ale to musí do toho rána zůstat a neodejít v noci.
No ano, máte zajisté pravdu, asi už se přeci jenom příliš zásadně nezměním. Je pravděpodobné, že jakkoli se tomu budu bránit, nebo si budu myslet, že se tomu bráním, stejně budu nadále skákat šipky do vztahů bez slibů a bez papírů a pokaždé hrozně moc doufat, že je to ten poslední a nejpravější, přestože nebo právě protože zdaleka ne dokonalý. A jen velmi velmi těžce si umím představit, že bych zůstala neoblomná a nepodlehla touze dotýkat se celým tělem namísto dotýkání slovy, přikládat se každou jednou buňkou své kůže ke kůži člověka, ke kterému se cítím přitahována, přestože nebude slibovat vůbec nic. Těžko vyřadím ze svého poznávacího armamentária milování, když vím, jak voní, jak hladí a jak moc jím lze dát a získat.
Ale mám minimálně nad čím přemýšlet. A ať už to byl Bůh nebo Mojžíš nebo jiný pozemšťan nebo mimozemšťan, kdo stál na počátku takovýchto zamyšlení před mnoha tisíci let a nakonec řekl NESESMILNÍŠ, řekla bych, že to určitě nebyl žádný přísný perfekcionistický nudný puritán, myslím, že naopak velmi dobřel věděl a hluboce cítil, co to je láska.
