Dárek

J. Johns

Dnes ráno jsem se vzbudila a byly Vánoce.

„Co blázníte?“ zeptala jsem se svých vnitřních hodin, protože při pohledu z okna bylo jasné, že ty vnější, astronomické, za nic nemohou - nikde sníh, dokonce i zima zatím jen taková nezimní.

„Buď ráda, ne?“ zatikaly mé vnitřní hodiny trochu uraženě a malou ručičkou mi hodily za krk pomyslnou hrst jehličí, prý ať tu vánoční náladu pocítím i na kůži.

Typická malá ručička! (To je ta, co tiká v hlavě ženám po pětatřiceti.) Dělá si, co ji napadne, a přemýšlet se jí nechce.

Musela jsem se zeptat velké, svižnější a chytřejší ručičky, ta našemu lidskému světu včetně jeho nerozumností rozumí lépe než malá.

„Svatý hodinový strojku, to je materiál! S čím já to musím pracovat!“ povzdechla si velká ručička slovy mé náctileté dcery, narážejíc tím na mou nebetyčnou nechápavost, a namísto odpovědi ukázala prstem přibližně doprostřed naší velké bílé postele, na pohybující se oranžovou peřinu.

Říkala tím, myslím, přibližně tohle:

"Vánoce jsou čas, kdy se na ciferníku lidských životů potká radost z dárků, sladká vůně cukroví a veselé štěstí s těmi, co jsou nám blízko. A tam, kam ukazuji, pod oranžovou peřinou, se právě probouzí dárek."

Ano. Po mé pravici se právě probouzel dárek blízký tak, že bližší už být nemůže, a sladce se pokoušel o jeden ze svých prvních opravdových úsměvů. A voněl. Mlékem a Vánocemi.